Proč právě fejetony?

Cítil jsem, že potřebuji změnu asi jako švec v pohádce o Pyšné princezně, který si z Půlnočního království občas odskočil zazpívat       do země krále Miroslava. A jako vždycky, když bylo nejhůř, mi poradila vana.

Abyste rozuměli, kromě každodenní sprchy si i přes astronomickou cenu vody dopřávám ten luxus, že si dvakrát týdně dám pořádnou koupel. Natočím si vrchovatou vanu hodně teplé vody, dám do ní spoustu voňavé pěny a v absolutním tichu tak vydržím klidně
i hodinu. To prostě miluju… Krásně si přitom vyresetuji hlavu, relaxuji a rozjímám…
Myšlenka je jako strom. Roste a roste, začne sílit a košatět a z jedné jich je najednou deset a já nevím, u které jsem začal… A takhle nějak to bylo, když mě napadlo, že pro odreagování a pro radost budu psát fejetony. A proč právě fejetony? Jednak proto,         že psaní fejetonů je v novinařině královská disciplína a člověk by si přece měl dávat velké cíle, ne... Ale přiznávám, že v mém případě je to hlavně proto, že zatímco redaktoři           z deníků s jazyky na vestě obíhají tiskovky, zoufale žhaví telefony nebo otravují lidi
na ulici, aby měli odpoledne co dát do novin, tak fejetonista, neboli sloupkař sedí v klidu v útulné kavárně u dvojky dobrého vína a čeká na inspiraci, maximálně se podívá             do novin nebo z okna.
Názory čtenářů na moje fejetonové pokusy se diametrálně liší. Ty pochvalné potěší,      ale současně jsou zavazující… A z negativních, jako třeba, že jsou jako slohová cvičení ze základky, nebo že jsou prvoplánové a nedostatečně intošské, se snažím poučit. Opravdu se snažím, ale starého psa novým kouskům nenaučíte. A neskromně                 po Mozartovsku říkám: „Moji čtenáři mi rozumějí.“