„Je to rebel! Při zatýkání tři vojáky těžce zranil, dva zhmoždil a jednoho zesměšnil…“ Zcela chápu mladé muže, kteří vyrostli na národem milované pohádce S čerty nejsou žerty, že je jímal panický strach z vojny. Ale...
Představa, že by mohli mít za velitele takového zamindrákovaného kaprála, jako měl Petr Máchal, je musela děsit… A proto bych se ani nedivil, kdyby se tihle kluci ještě dlouho v dospělosti budili v noci spocení nebo se dokonce pomočovali z hrůzného snu, ve kterém jim kaprál záludně boural hranici dřeva a s úlisným úšklebkem říkal: „Máchale! Spadlo ti to! Asi vítr, ne?“ A že jim určitě spadl kámen ze srdce, když exministr obrany Tvrdík – řečený Luft Jarda – vydal nejrozumnější rozkaz ve své bohaté politické, letecké a sportovní kariéře, kterým k 31. prosinci 2004 zrušil základní vojenskou službu.
Přeji jim to. Ale na druhou stranu, ti kluci neví o co přišli… Mnozí z nás se díky vojně poprvé na delší dobu pustili máminy sukně a museli se poprvé starat sami o sebe v tom smyslu, že jsme, kromě jiného, museli udržovat v předpisové čistotě nejen sebe, ale i uniformu a zbraň, zkrátka, učili jsme se samostatnosti. Nechci se pouštět do polemiky s pacifisty – také mám odpor ke zbraním. Uznávám, že dva roky čili 730 dní vojny bylo moc, ale... S odstupem skoro půl století si myslím, že mi pět měsíců neboli půl metru základního vojenského výcviku a pořádkového drilu pomohlo dospět a že by to neuškodilo ani dnešním pánům klukům. Kromě toho by měli do smrti na co vzpomínat…
Vždyť, když sedí chlapi v hospodě u piva a memorují o životě, tak o čem se nejčastěji baví? O ženských, o politice a… O vojně. I když je pravda, že vojenské historky typu: „Jó, to když se tenkrát objevily japonský ponorky na Štrbským plese…“ přicházejí na řadu většinou až před zavírací hodinou nebo ještě později a cestou domů zní tichou nocí nesmrtelné vojenské hity Na starý Mohelně na státní hranici, nebo Masaryk nás svolává, rozkazy nám vydává…
U odvodu jsem si připadal, jako ve zmíněné pohádce vetchý čert Janek v hodnosti Vraníka, vlastně Vlka: „Dovopravdy není na tý vojně žádná práce?“ Mazaný kaprál: „Prosím tě, a co bys na tý vojně chtěl dělat? Tam sou samý parády, přehlídky, vycházky a hlavně peníze!“
Tiše jsem záviděl kámošům jejich „modré knížky“, které pro ně znamenaly dva roky života navíc… Jeden měl vysoký tlak a druhý na vojenské správě „strýčka“ – nic z toho jsem neměl a tak jsem odevzdaně čekal, kam mě osud zanese resp. odvodní komise pošle. Nijak dramaticky jsem to neřešil, ale když nastal můj den D a já vstoupil do starého kladenského kulturáku, vyzdobeného budovatelskými hesly a státními vlajkami, jako zámek Zelená Hora ve filmu Černí baroni, tak to na mě padlo. Ale co, pohodil jsem hárem splývajícím na ramena, ukazováčkem si pošoupl lenonky ke kořenu nosu a „odvážně“ vstoupil do odvodní místnosti.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem vychovaně. „Branec…“ ozvalo se otráveně zpod skloněné hlavy za stolem. Stál jsem zkoprněle u dveří a mlčel, abych sehnuté hlavě neskákal do řeči. „Branec!“ ozvalo se tentokrát důrazně, skloněná hlava se zvedla a já hleděl do očí svého „kata“… „Řekni mu, jak se jmenuješ…“ napověděl mi šeptem nenápadný chlapík sedící u neprostřeného stolu po mé pravici a z mých rozpaků se viditelně bavil. „Aha, díky…“ hlesl jsem, ještě než jsem se představil i s přívlastkem branec.
„Posaďte se!“ poručil mi přísně „kaprál“ a jal se hledat moji braneckou kartu v počítači ala krabice od vojenských bot. Když v první neuspěl, sáhl po druhé, ale opět se stejným výsledkem. „My Vás snad nakonec neodvedeme…“ utrousil ironicky a zkoumavě se na mě podíval, jako kdyby vzpomínal, odkud se známe... Vizáží jsem mu mohl připomínat tu „hnusnou máničku" Ivana Hlase před čtyřiceti léty, ale pochybuji, že znal „Gagarinova bratra". „Počkejte…“ vyjekl vítězně, i když jsem se neodvážil ani pohnout natož odejít, a pokračoval lstivou otázkou: „Nemáte příbuzné v zahraničí?“ Bylo mi jasné, kam tím směřuje… „Mám, ale my se s nima nestýkáme.“ odpověděl jsem po pravdě a naštvaně, protože svoje americké tety, strejdy, bratrance a sestřenice jsem fakt nikdy neviděl – proč asi… „Vztyk!“ zavelel. Poslechl jsem a chlapík u stolku za mými zády se uchechtl. „Tak to vyprávějte holubům…“ jedovatě pronesla hlava s brigadýrkou a mně došlo, že „koně“, džíny a bunda s americkými symboly nejsou nejvhodnější dress cood pro tuto společenskou událost. Psal se rok 1973 a kola normalizace se roztáčela na plné koule.
„Tak u jaké zbraně byste si přál sloužit?“ zeptal se mě „servilně" guma, pro kterého jsem byl imperialistickým živlem, a podíval se do lejstra, která jsme kdysi vyplňovali společně s kámošem s naivní nadějí, že nás odvedou společně. A v tu chvíli mě trklo, že se blíží další malér. „No tak k řidičům vás nevezmeme, protože máte brýle a co tu máte dál…“ odmlčel se, potom zbrunátněl a pohlédl na mě zpod zvednutého obočí: „Tak s tím nepočítejte ani ve snu!“ vyštěkl. Ani to nemusel říkat, protože s tím, že by mě odvedli k pohraničníkům nebo-li na čáru, jsem už fakt nepočítal. „Obsluha houfnice ráže 122 milimetrů. Odchod!“ zazněl krutý ortel a já odcházel bez rozloučení a bez poděkování, jako zmoklá slepice se vzduchoprázdnem v hlavě, protože, co je houfnice ráže 122 milimetrů jsem si fakt nedokázal představit.
Jako v transu jsem užuž bral za kliku od dveří, když v tom: „Hele, chceš jít na pět měsíců na vojnu?“ houkl na mě tajemný chlapík od stolku u dveří? „No samo, že chci…“ zvolal jsem nadšeně a důstojník ČSLA si významně odkašlal. „Tak tady ty papíry vyplň a pošli na tuhle adresu.“ zněla spásná věta náborového pracovníka z pražského Metra a já mu za ni málem vlepil hubana. „Nashledanou…“ pozdravil jsem hodně nahlas a důrazně. Co se v odvodové místnosti dělo po mém odchodu nevím, protože s mým zachráncem už jsem nikdy v životě nemluvil…
P.S. Tohle už kluci nikdy nezažijí.
