Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Odvedli mě, jako Vraníka...

16. 04. 2018 5:55:50
„Je to rebel! Při zatýkání tři vojáky těžce zranil, dva zhmoždil a jednoho zesměšnil...“ Zcela chápu mladé muže, kteří vyrostli na národem milované pohádce S čerty nejsou žerty, že je jímal panický strach z vojny. Ale...

Představa, že by mohli mít za velitele takového zamindrákovaného kaprála, jako měl Petr Máchal, je musela děsit... A proto bych se ani nedivil, kdyby se tihle kluci ještě dlouho v dospělosti budili v noci spocení nebo se dokonce pomočovali z hrůzného snu, ve kterém jim kaprál záludně boural hranici dřeva a s úlisným úšklebkem říkal: „Máchale! Spadlo ti to! Asi vítr, ne?“ A že jim určitě spadl kámen ze srdce, když exministr obrany Tvrdík – řečený Luft Jarda – vydal nejrozumnější rozkaz ve své bohaté politické, letecké a sportovní kariéře, kterým k 31. prosinci 2004 zrušil základní vojenskou službu.

Přeji jim to. Ale na druhou stranu, ti kluci neví o co přišli... Mnozí z nás se díky vojně poprvé na delší dobu pustili máminy sukně a museli se poprvé starat sami o sebe v tom smyslu, že jsme, kromě jiného, museli udržovat v předpisové čistotě nejen sebe, ale i uniformu a zbraň, zkrátka, učili jsme se samostatnosti. Nechci se pouštět do polemiky s pacifisty – také mám odpor ke zbraním. Uznávám, že dva roky čili 730 dní vojny bylo moc, ale... S odstupem skoro půl století si myslím, že mi pět měsíců neboli půl metru základního vojenského výcviku a pořádkového drilu pomohlo dospět a že by to neuškodilo ani dnešním pánům klukům. Kromě toho by měli do smrti na co vzpomínat...

Vždyť, když sedí chlapi v hospodě u piva a memorují o životě, tak o čem se nejčastěji baví? O ženských, o politice a... O vojně. I když je pravda, že vojenské historky typu: „Jó, to když se tenkrát objevily japonský ponorky na Štrbským plese...“ přicházejí na řadu většinou až před zavírací hodinou nebo ještě později a cestou domů zní tichou nocí nesmrtelné vojenské hity Na starý Mohelně na státní hranici, nebo Masaryk nás svolává, rozkazy nám vydává...

U odvodu jsem si připadal, jako ve zmíněné pohádce vetchý čert Janek v hodnosti Vraníka, vlastně Vlka: „Dovopravdy není na tý vojně žádná práce?“ Mazaný kaprál: „Prosím tě, a co bys na tý vojně chtěl dělat? Tam sou samý parády, přehlídky, vycházky a hlavně peníze!“

Tiše jsem záviděl kámošům jejich „modré knížky“, které pro ně znamenaly dva roky života navíc... Jeden měl vysoký tlak a druhý na vojenské správě „strýčka“ – nic z toho jsem neměl a tak jsem odevzdaně čekal, kam mě osud zanese resp. odvodní komise pošle. Nijak dramaticky jsem to neřešil, ale když nastal můj den D a já vstoupil do starého kladenského kulturáku, vyzdobeného budovatelskými hesly a státními vlajkami, jako zámek Zelená Hora ve filmu Černí baroni, tak to na mě padlo. Ale co, pohodil jsem hárem splývajícím na ramena, ukazováčkem si pošoupl lenonky ke kořenu nosu a „odvážně“ vstoupil do odvodní místnosti.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem vychovaně. „Branec...“ ozvalo se otráveně zpod skloněné hlavy za stolem. Stál jsem zkoprněle u dveří a mlčel, abych sehnuté hlavě neskákal do řeči. „Branec!“ ozvalo se tentokrát důrazně, skloněná hlava se zvedla a já hleděl do očí svého „kata“... „Řekni mu, jak se jmenuješ...“ napověděl mi šeptem nenápadný chlapík sedící u neprostřeného stolu po mé pravici a z mých rozpaků se viditelně bavil. „Aha, díky...“ hlesl jsem, ještě než jsem se představil i s přívlastkem branec.

„Posaďte se!“ poručil mi přísně „kaprál“ a jal se hledat moji braneckou kartu v počítači ala krabice od vojenských bot. Když v první neuspěl, sáhl po druhé, ale opět se stejným výsledkem. „My Vás snad nakonec neodvedeme...“ utrousil ironicky a zkoumavě se na mě podíval, jako kdyby vzpomínal, odkud se známe... Vizáží jsem mu mohl připomínat tu „hnusnou máničku" Ivana Hlase před čtyřiceti léty, ale pochybuji, že znal „Gagarinova bratra". „Počkejte...“ vyjekl vítězně, i když jsem se neodvážil ani pohnout natož odejít, a pokračoval lstivou otázkou: „Nemáte příbuzné v zahraničí?“ Bylo mi jasné, kam tím směřuje... „Mám, ale my se s nima nestýkáme.“ odpověděl jsem po pravdě a naštvaně, protože svoje americké tety, strejdy, bratrance a sestřenice jsem fakt nikdy neviděl – proč asi... „Vztyk!“ zavelel. Poslechl jsem a chlapík u stolku za mými zády se uchechtl. „Tak to vyprávějte holubům...“ jedovatě pronesla hlava s brigadýrkou a mně došlo, že „koně“, džíny a bunda s americkými symboly nejsou nejvhodnější dress cood pro tuto společenskou událost. Psal se rok 1973 a kola normalizace se roztáčela na plné koule.

„Tak u jaké zbraně byste si přál sloužit?“ zeptal se mě „servilně" guma, pro kterého jsem byl imperialistickým živlem, a podíval se do lejstra, která jsme kdysi vyplňovali společně s kámošem s naivní nadějí, že nás odvedou společně. A v tu chvíli mě trklo, že se blíží další malér. „No tak k řidičům vás nevezmeme, protože máte brýle a co tu máte dál...“ odmlčel se, potom zbrunátněl a pohlédl na mě zpod zvednutého obočí: „Tak s tím nepočítejte ani ve snu!“ vyštěkl. Ani to nemusel říkat, protože s tím, že by mě odvedli k pohraničníkům nebo-li na čáru, jsem už fakt nepočítal. „Obsluha houfnice ráže 122 milimetrů. Odchod!“ zazněl krutý ortel a já odcházel bez rozloučení a bez poděkování, jako zmoklá slepice se vzduchoprázdnem v hlavě, protože, co je houfnice ráže 122 milimetrů jsem si fakt nedokázal představit.

Jako v transu jsem užuž bral za kliku od dveří, když v tom: „Hele, chceš jít na pět měsíců na vojnu?“ houkl na mě tajemný chlapík od stolku u dveří? „No samo, že chci...“ zvolal jsem nadšeně a důstojník ČSLA si významně odkašlal. „Tak tady ty papíry vyplň a pošli na tuhle adresu.“ zněla spásná věta náborového pracovníka z pražského Metra a já mu za ni málem vlepil hubana. „Nashledanou...“ pozdravil jsem hodně nahlas a důrazně. Co se v odvodové místnosti dělo po mém odchodu nevím, protože s mým zachráncem už jsem nikdy v životě nemluvil...

P.S. Tohle už kluci nikdy nezažijí.

Hlasujte ve finále Blogera roku

Autor: Luboš Chott | pondělí 16.4.2018 5:55 | karma článku: 14.92 | přečteno: 582x


Další články blogera

Luboš Chott

Chodím městem a dívám se za vrata – přechod (ne)solidarity v Dánské...

Přechod pro chodce v Dánské ulici v Kladně, který ústí do ulice Gen. Píky, je asi neviditelný... Parkující řidiči ho ignorují a s nimi solidárně drží basu „hlídkující" strážníci. Proč? Čekají až se stane neštěstí?

9.4.2018 v 6:56 | Karma článku: 6.76 | Přečteno: 155 | Diskuse

Luboš Chott

Kladno žere psy!!! No a co má bejt...

Měla to být urážka, ale... Fanoušci Rytířů Kladno, se tomuto pokřiku fandů soupeře od srdce smáli. Proč? Protože to je pravda. Ano, Kladno žere psy – nebo to tak bylo v době, kdy kladenští hokejisté vyhrávali jeden titul za druhým.

2.4.2018 v 8:39 | Karma článku: 12.21 | Přečteno: 452 | Diskuse

Luboš Chott

Poldi – lidé a jejich továrna aneb Zbyly jenom fotky...

V uplynulých čtyřech měsících, se v Národním technickém muzeu v Praze dost často potkávali Kladeňáci. Důvodem byla výstava nazvaná Tvář průmyslové doby. Poldi – lidé a jejich továrna. Většina jich odcházela dost zaraženě – i já...

26.3.2018 v 5:48 | Karma článku: 21.48 | Přečteno: 571 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Pavel Kamas

Dana, Tomáš a Desigual - anketa Bloger roku

Podíval jsem se na postupující v anketě Bloger roku a řekl jsem si. Spravedlnost existuje. Postupují moji favorité. Dana Tenzler a Tomáš Vodvářka. Ač jsou jejich blogy velmi rozdílné, pro mě naštěstí je každý v jiné kategorii.

19.4.2018 v 21:11 | Karma článku: 8.92 | Přečteno: 214 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Reportáž z tréninku amerického fotbalu klubu Blades

Někdy se nám v životě stane, že se přichomýtneme k něčemu novému. V mém případě to byl americký fotbal. Začala jsem hledat informace, vzala foťák a vydala se na trénink A-Týmu ústeckého klubu Blades. O tom je moje reportáž.

19.4.2018 v 16:08 | Karma článku: 8.42 | Přečteno: 187 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šokující slova z Jeruzaléma

V sobotu 14. dubna byl z izraelského žaláře propuštěn Rajaei Haddad. Palestinský Arab z východního Jeruzaléma. Na svobodu se dostal po dvaceti letech. Jak takového vězně přivítat? S nejvyššími poctami.

19.4.2018 v 14:36 | Karma článku: 33.92 | Přečteno: 1148 | Diskuse

Vladimír Kroupa

JINÝ Vláďa Kroupa…

Ano, jsem jiný, než někdo jiný a to už prosím pěkně od mala. Sám to na sobě pozoruju a ani si neumíte představit, jakou fušku mi dá, neustále to zdůrazňovat těm, kteří to neumějí vidět...

19.4.2018 v 14:10 | Karma článku: 25.22 | Přečteno: 995 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Nepatrní lidé

Píšu blogy 5 let. Občas i o smutných věcech a smutných lidech. Dneska udělám výjimku a napíšu o třech nepatrných, kteří jsou solí této země.

19.4.2018 v 13:32 | Karma článku: 29.49 | Přečteno: 873 | Diskuse
Počet článků 122 Celková karma 12.16 Průměrná čtenost 514

Chodím rodným městem a dívám se za vrata...





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.