Kde končí primátorovo...

Celý život jsem byl hubený jako lunt, proto mě pohled na bříško, které mi náhle vyrašilo nad gumou od trenýrek, přímo vyděsil. Už na to mám léta, ale bylo to tak silné, že jsem se rázně rozhodl tohoto nadbytečného faldu zbavit!

Diety ala Halina Pawlovská nepřipadaly v úvahu, protože neumím přebytečná kila tak krásně nosit, že... A tak jsem se rozhodl pro pohyb, přesněji, pro večerní běhání. Inspirací jsem měl kolem sebe „habakuk“, jak by řekl legendární Mireček z nekonečné ságy o Básnících – ona ani Vendulka utěšitelka, ke které se chodil odreagovat, by na spalování přebytečných tuků nebyla marná, ale kde nic není, tam ani smrt nebere…

V kladenském resp. v kročehlavském sídlišti často vídám „vystajlované“ běžce obého pohlaví, kteří, jakoby z oka vypadli dětmi milovaným figurkám od Mattela… A tak jsem po jejich vzoru hodil na svoji figurku můj oblíbený sportovní outfit, kterému důvěrně říkám „čím víc pruhů, tím víc Adidas" a s odhodlaným výrazem ve tváři jsem vyrazil ven z města.

Vzal jsem to po Unhošťské ulici směrem na Velké Přítočno. Na kruhovém objezdu jsem užuž odbočoval do lesa Bažantnice, když vtom se kolem mě laním krokem prohnala jedna z těch načančaných Bárbín… Zaklusal jsem si na místě, abych jí dal náskok a pelášil za ní jako ohař za zajíčkem, směr průmyslová zóna Jih. „No, žádná romantika,“ řekl jsem si, když jsem se v tom „fofru" kolem sebe rozhlížel... Vlevo neudržovaný divoký porost mi připomněl, že bych měl na chatě posekat trávu. Vpravo samý plot, plot, plot, takže jeden neví, jestli je před ním nebo za ním... No a terén? Jako dělaný pro milovníky přespolního běhu nebo horských kol, tzv. každý pes jiná ves - od zámkové dlažby až po retropanely s obnaženou armaturou. Pohled na natřásající se hýždě klusající dvacítky přede mnou, sice sváděl na všechna zmíněná negativa zapomenout, ale nedávat bacha kam šlapu, mohl bych skončit hubou na zemi…

Právě, když jsem ze všech sil svých dvaašedesáti let „ostře spurtoval", aby mi Bárbína nezmizela z dohledu, tak jsem se v ostré pravé zatáčce, do které není přes plechový plot vidět, málem srazil s cyklistou - na ani ne metr široké panelce, jsou podobné střety běžné... Naše nenávistné pohledy se střetly v nelítostném souboji, které se běžně odehrávají mezi našimi vládními a opozičními politiky... Záhy se však změnily v radostné vítání, protože onen bicyklista, byl bývalý kolega, se kterým jsem se spoustu let neviděl. Dali jsme se do povídání a vzpomínání a ani jsme nevnímali, že se mezitím setmělo…

Rozloučili jsme se a v duchu hitu legendárních „Kaťáků“ si řekli: „Někdy příště…" Načež jsem obrátil své tělo směrem ke Kladnu a trapem vyrazil k domovu, protože jak říkali klasici Šimek a Grossmann: „Na chlapce dnes číhá všude nebezpečí…“ Můj klus se však záhy změnil takřka v loudavou chůzi, protože cesta přede mnou mizela v houstnoucí tmě. A ve tmě, jak známo, vypadají věci úplně jinak než ve dne… Mžoural jsem do temnoty a v tu chvíli mi bylo jasné, proč se tudy manželka jednoho mého kamaráda, a nejenom ona, bojí chodit sama z odpolední šichty. Ženy, které tudy denně chodí do „Kolbenky“ v průmyslové zóně Jih, moc dobře vědí o čem je řeč…

Pro vaši lepší představu mě napadlo přirovnat divoce rostoucí zanedbaný špinavý porost k Boubínskému pralesu, ale neudělám to, protože nechci tento krásný koutek přírody urazit ani v náznaku. V „zemi nikoho" totiž místo o kořeny zakopnete o odpadky nebo o vylámané panely, které snad pamatují začátky panelové výstavby na Kladně… A to vše ještě umocňovala tma, jako v pytli – i když výstižnější by byl expresivnější výraz! Tma byla až k autobusové zastávce, u které, jako maják, naštěstí svítil autosalon. To byl ale zdaleka jediný osvětlený bod na této stezce odvahy, která by mohla být směle zařazena v nabídce agentur nabízející adrenalinové zážitky. A což teprve v zimě, když si tudyjdoucí musí sami vyšlapat stopu ve vysokém sněhu, který nikdo neodklízí - chybí jenom Yeti a laviny…

Šel jsem naštvaně domů a mé blbé náladě ještě dodala vzpomínka na letitou zprávu v regionálním tisku, ve které stálo, že Kladno má úctyhodných třiatřicet kilometrů cyklostezek s příjemným a udržovaným povrchem. A že přibydou další a jedna z nich bude dokonce tři metry široká – taková cyklistická Dé jednička… U té zprávy samozřejmě nechyběly „investigativní“ fotografie za slavnostní trachtace, na kterých fousatý kladenský exprimátor s několika dalšími politickými potentáty stříhají pásku a blahosklonně se přitom usmívají do objektivu, jako kdyby právě svlékli montérky a slezli z finišéru, který položil zbrusu nový asfaltový koberec…

S hořkostí jsem se ohlédl na cyklostezku nebo spíše cyklokrosku, po které jsem právě šlapal. Vedle svých sester vypadá jako Popelka, přestože ji lze, vzhledem k jejímu významu a využití, považovat za páteřní komunikaci… Jezdí po ní cyklisté a maminky s kočárky, běhají po ní tací jako já, kteří chtějí zhubnout, ale i kondici nabírající sportovci. Svoje čtyřnohé miláčky tu venčí pejskaři, ale hlavně… Denně po ní spěchají tam a zpět stovky pracujících do průmyslové zóny Jih.

Tak, co s tím? Slyšel jsem, že prý si už někdo někdy na kladenské radnici na „kvalitu" této cestičky k domovu, na které jde o hubu, stěžoval, ale údajně mu bylo doporučeno, aby do toho raději moc nešťoural, protože ta cesta byla kdysi dávno postavena „na černo“…  Tak doufám, že to moudří konšelé našeho města operativně nevyřeší zákazem nebo alibistickou cedulí s nápisem CHŮZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!

Je sice pravda, že současný kladenský primátor k tomuto nezáviděníhodnému dědictví přišel, „jako slepý k houslím", ale na druhou stranu, už je „u vesla" dost dlouho, takže sorry... Za novou střechu nad tribunou na kladenském Sletišti si zaslouží zatleskat, ale... Tak jako Krakonoš ví, odkud kam je Krakonošovo, měl by i primátor vědět, kde začíná a kde končí primátorovo...

P.S. Co na to kladenská sedmá velmoc?