Co čert nechtěl, tentokrát můj apartní klobouček neskočil na zemi, jako dvakrát předtím, a nemusel jsem za ním běžet, ale... Za plotem pěkné vilky. Co teď? Setrvačností jsem udělal ještě pár kroků a přitom jsem se rozhodoval, jestli mám Helmuta oželet, nebo nesměle zazvonit a s omluvou, že vyrušuji, požádat majitele domu o jeho navrácení?
Buďto se mi vysměje nebo mi vynadá – analyzoval jsem, co je horší... Nakonec jsem sebral odvahu a s obavou, že mi vzteklý domácí vyleje na hlavu kýbl vody, jako kdysi, když jsme s klukama z lumpárny zvonili na zvonky, jsem krátce stiskl zvonek, ale...
Nic. Odvážněji jsem zazvonil podruhé a potřetí, ale... Zase nic. Místo pana domácího, se však ozval domácí pes. Lekl jsem se ho, protože jsem s ním nepočítal resp. proto, že jsem špatně pochopil cedulku na vrátkách, na které stálo: Tady hlídám já! Myslel jsem, že to je varování zlodějům od domácího, ale...
On tu přede mnou stál středně velký žlutý pes, kterému někdo ostříhal hřívu. Zuřivě štěkal a při každém zazvonění, se intenzita jeho štěkotu ještě násobila. Potom až zajíkavě chroptěl, i když jsem nezvonil, ale... Najednou zmizel. Co se děje, že by se vrátil majitel domu – doufal jsem. Ale...
Pes se vrátil a v tlamě svíral mého Helmuta. Po čichu asi poznal, že patříme k sobě, a když nemohl na mě, tak si vylil vztek alespoň na Helmutovi. Vyhazoval ho do vzduchu a zase chytal do své mordy. Válel se s ním po zemi. Přidržoval si ho tlapami a se vzteklým vrčením ho rval svými tesáky, až z Helmuta cucky létaly.
Tak takhle bych asi dopadl, kdyby mě dostal do svých spárů, pomyslel jsem si. Promiň, Helmute, odpočívej v pokoji, omluvil jsem se milované pokrývce hlavy, za to, že jsem se zachoval zbaběle a nevyrval ji psovi z tlamy.
P.S. Takticky jsem ustoupil, ale... Ještě hodně dlouho, jsem za zády slyšel nenávistný štěkot.